🚆 🌫️ Směr, který se neptal

Vlak stál déle, než bylo běžné. Nedalo se říct, jestli čekal na něco konkrétního, nebo jestli ještě nebyl čas jet. Uvnitř panovalo ticho, které nepůsobilo nervózně, spíš obyčejně. Říkalo se, že se někde něco zpozdilo. To „někde“ zůstalo viset ve vzduchu a nikdo ho nehledal.

Na nástupišti stáli dva lidé v uniformách a mluvili spolu, jako by měli čas navíc, který je potřeba vyplnit řečí. Pak se vlak pohnul. Ne náhle, spíš jako když si někdo rozmyslí stání. Za okny ujížděla známá krajina – známá tím způsobem, že člověk ví, že ji už někdy viděl, ale nedokázal by říct kde.

Pod jedním mostem byla na chvíli tma. Jen krátce, ale dost na to, aby se svět po návratu zdál jiný. Někdo se ptal, jestli jede správně. Odpověď byla klidná a neurčitá. „Ano,“ zaznělo, i když nebylo řečeno kam.

Vlak jel chvíli rychleji, než by měl. Jen kousek. Jako by chtěl něco dohnat, ale sám nevěděl co. Na některých místech byl chlad cítit víc. Teplo zůstávalo uprostřed, okraje byly neklidné. Trať nebyla rovná a vlak se občas zhoupnul, jako by zkoušel, jestli ještě drží pohromadě.

V jedné stanici vystoupilo víc lidí. Vlak tam neměl stát dlouho, ale stejně odjel hned, jako by pobyt nedával smysl. Další spoj vypadal jinak. Mluvilo se o tom, že se po cestě rozdělí. Některým lidem na tom záleželo, jiným vůbec.

Sníh se objevil nenápadně. Nejdřív jen ve vzduchu, pak na okrajích krajiny. Za ploty se objevila zvířata, která jen pozorovala, jak něco projíždí kolem a zase mizí. Domy podél trati byly různé – z některých stoupal kouř, jiné působily, jako by už nikoho nepotřebovaly, a některé se rozpadaly pomalu a bez odporu.

Zvuky se střídaly. Rána, pila, štěkot. Nic z toho netrvalo dlouho, ale všechno zůstalo. Na jiném místě mluvila paní tak tiše, že bylo potřeba se přiblížit, aby byla slyšet. Nevysvětlovala nic. Jen byla.

Sníh na chvíli zmizel. Tam, odkud vlak vyjel, se prý objevila mlha. Tady ne, alespoň ne na dlouho. Zase se čekalo – na spojení, na rozhodnutí, na pohyb. Krátký vlak se měl stát delším a nikdo si nebyl jistý, jestli už se to stalo.

Mladý průvodčí měl na ruce červenou pásku. Dělal všechno správně, i když nebylo jasné, co to znamená. Když se konečně jelo, bylo to klidné. Jiná souprava, jiný zvuk. Den se lámal pod mraky.

Vlak vrzal a skřípal, ale pokračoval. Někdo četl, pak přestal. Ticho zmizelo a už se nevrátilo stejným způsobem. Motor se vypnul. Chvíli bylo slyšet jen venek. Pak se znovu jelo a znovu stálo.

Tma přicházela pomalu. Nejdřív venku, pak i uvnitř. Na chvíli byla vidět světla svíček a světla silnice v dálce. To stačilo. Zastávku před koncem bylo jasné, že už se nic dalšího skládat nebude. Vlak ještě dojel. A pak už nebylo kam.