🚆 🧭 Mezi zastávkami
Sedím ve vlaku a dívám se z okna. Krajina se míhá tak samozřejmě, že si ani neuvědomuji, kdy přesně jsem se rozhodl jet. Vlastně to nebylo rozhodnutí, spíš stav. Vlak se rozjel a já s ním. To stačilo.
V takových chvílích nemám potřebu přemýšlet o cíli. Stačí sledovat, jak se mění svět za sklem, jak se střídají pole, domy, lesy a krátké záblesky nádraží. Některá místa jen proletí, jiná se na okamžik zpomalí, jako by chtěla být viděna. Ne všechno si zapamatuji. Ale něco zůstává.
Vlaky pro mě nikdy nebyly jen prostředkem. Od dětství v nich bylo něco víc – rytmus kolejí, tlumené hlasy, pohledy lidí, kteří se na chvíli setkají a zase zmizí. Sedával jsem u okna, tehdy i teď, a nechával se unášet. Ne krajinou, ale tím, co se mezi ní a mnou odehrává.
Na nádražích se vždycky zastavím. I když mám přestup jen na pár minut, rád se rozhlédnu. Každé nádraží je malý svět. Některá hlučná a uspěchaná, jiná tichá, skoro zapomenutá. Někde lidé stojí s jistotou, jinde váhají, kam vlastně jet. Kufry, batohy, ruce v kapsách. A já mezi nimi, bez potřeby spěchat.
Občas si ke mně někdo přisedne. Starší muž, který pamatuje časy, kdy se jezdilo jinak. Paní s taškou, která mi vypráví kus svého života, než vystoupí. Nebo někdo s batohem, kdo jede dál, než si umím představit. Ty rozhovory nejsou dlouhé. A přesto zůstávají. Jako by se na chvíli otevřel cizí příběh, dotkl se mého a zase se zavřel.
Ne vždycky jedu tam, kam jsem původně chtěl. Někdy vystoupím jen proto, že to tak cítím. Malá zastávka, ticho, pár lidí nebo vůbec nikdo. Stromy kolem kolejí, vítr, který zní jinak než ve městě. Čas se tu neměří odjezdy, ale tím, jak dlouho člověk stojí a dívá se kolem sebe. Někdy mám pocit, že místo samo čekalo, až někdo vystoupí.
Jednou jsem vystoupil na místě, kde vlak odjel a zůstal po něm jen doznívající zvuk. Stál jsem tam sám, obklopený lesem a mlhou. Starý muž se objevil tiše, jako by sem patřil. Vyprávěl o časech, kdy tady bývalo rušno, a pak zase zmizel. Nevím, odkud přišel. Nevím, kam odešel. Ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že v tom tichu něco zaznělo.
Cesty mě často vedou i zpátky. Ne přímo, ale přes přestupy, uzly, známá místa. Velká nádraží, kde se potkávají směry, a menší, kde už je cítit domov. Přestupy mám rád. Jsou to nové začátky uprostřed návratu. Každý z nich něco uzavírá a zároveň otevírá. Jako krátká pauza, kdy se ještě dá změnit směr.
Jsou tratě, kde jede jeden vagón a vlak buď chytíte, nebo ne. Čekání tam má jiný význam. Lidé mluví tiše, nebo vůbec. Každý ví, že ten spoj není samozřejmost. A když se vlak rozjede, má to v sobě zvláštní uspokojení. Jako byste se stali součástí něčeho nenápadného, ale důležitého.
Jsou i cesty, které trvají dlouho. Přes rušná města, haly plné hlášení, a pak dál a dál, až zůstane jen lokálka. Pomalu se klikatí krajinou, zastavuje tam, kde by to člověk nečekal. Na takových místech mám pocit, že čas plyne jinak. Že minulost není pryč, jen stojí opodál a dívá se.
Jednou jsem došel na místo, kde železnice nekončila proto, že by neměla kam jít, ale proto, že zatím nemůže dál. Trať, která byla zachráněna. Nádraží, které si pamatuje. Stál jsem u kolejí a uvědomil si, že některé cesty mají smysl právě proto, že nejsou celé. Že i návrat po stejné trati může znamenat něco jiného než cestu tam.
Návraty domů nikdy nejsou koncem. Jsou spíš usazením. Sedím doma u okna a dívám se ven podobně, jako když sedím ve vlaku. Jen se krajina nehýbe. A přesto vím, že všechny ty cesty tu se mnou jsou. Vzpomínky, setkání, ticho zastávek, hlasy lidí, kteří vystoupili dřív než já.
Vím, že se zase vrátím na nádraží. Že nastoupím do vlaku, aniž bych přesně věděl proč. Že budu stát na perónu a čekat, až se objeví světla v dálce. A že mi to bude stačit.
Protože některé směry nevedou po mapě.
A přesto se po nich dá jet.